Eyeless Jack fanfikce

30. srpna 2015 v 1:15 | NikolTheKiller |  Různé
Zrovna jsem se převlékala do noční košile. Bylo asi půl dvanácté večer a mamka mi řekla, ať už jdu spát. Oblékla jsem košili a zalehla do peřin.
Z okna se šířilo světlo pouličních lamp. Chvíly jsem jen tak ležela a rozhlížela se po pokoji.
Od červených zdí se odráželo srpnové teplo a ono světlo z ulice. Zářilo na nástěnku s obrázky, kterou jsem měla pověšenou nad postelí.

Měla jsem na ní několik svých kreseb. Nějaká dívka, ruce trhající srdce, Pikachu, černobílý obrázek dívky svírající v ruce zakrvavený nůž, pohled z tábora, lístek a vstupní náramek z koncertu Divokýho Billa a další blbosti.

Asi po dvou minutách jsem se otočila na bok a pevně objala plyšového jednorožce, kterého jsem dostala od svého stařšího bratra. Toho plyšáka miluju. Brácha byl momentálně na brigádě takže jsem měla pokoj pro sebe.
Asi po hodině nekončícího se převalování jsem konečně usnula. Poletovala jsem světem svých snů a představ. Najednou jsem se vzbudila. Byly asi 3 hodiny ráno.
Nestává se moc často, že bych se jen tak sama od sebe probudila. V tu chvíly se mě zmocnil pocit, že mě někdo sleduje. Rychle jsem se otočila za sebe směrem k oknu.

Nikdo tam nebyl! To jsem si myslela. Bylo to nemožné. Bydleli jsme v bytě v prvním patře.
Prostě jsem se otočila a opět se zachumlala do vyhřáté peřiny.

Ráno jsem vstala pozdě. Asi v 11 a to vstávám dřív.
Cestou do koupelny přes kuchyň jse našla lísteček s tím, že mamka i její přítel jeli pryč kvůli práci.

V koupelně jsem uviděla něco, co mě vyděsilo. Když jse natahovala ruku ke kohoutku, jsem uviděla na své ruce řezné rány. Ty řezance! Tu zaschlou kev, co z ní vytekla.
To nebylo vše!
Když jsem se podívala do zrcadla, měla jsem na hrudníku jednu dlouhou jizvu. Jako kdyby mi někdo po hrudi jen tak přejel nožem. V tu chvíly mi prolétlo hlavou jen to, že rodiče byly pryč.

Při pohledu na jizvy jsem zpanikařila a začala jsem brečet. Asi několik minut jse s pláčem zírala do zrcadla. Pak jsem si došla do lékárničky pro kysličník. Ránu jsem si vyčistila.
I když přes den byla vedra, musela jsem nosit něco, co by mi jizvy zakrylo, proto jse nosila mikinu. Celý den jsem se v ní doslova pekla.

Věčer jsem se odebrala do koupelny, abych se osprchovala, jenže když jsem si sundavala oblečení jsem našl ralší řez. Tentokrát zašitý. V zádu na boku. Tam kde bývají ledviny.
Zas jsem spanikařila. Začala jsem z hluboka dýchat, jako kdyby se mi nedostávalo vzduchu.

Na sprchu jsem kašlala. Rychle jsem přeběhla do pokoje, abych si vzala košili. Jen co jsem ji oblékla, jsem ulehla do postele. V tu chvíli mi vytryskly slzy.

Rozhodla jsem se, že s tím zajdu do nemocnice, ale musel jsem jít bez rodičů. Můžná, že až přijdu tak jim o tom řeknu.

Další ráno jsem si zkontrolovala celé tělo a nenašla jsem žádnou další jizvu. Naštěstí.
Celý den jsem seděla na posteli a koukala na televizi. Po obědě jsem se vydala do nemocnice.
Bála jsem se aby stehy nepraskly. Přece jen jsem měla se zašitými jizvami nějakou tu zkušenost a vyndavání stehů bolí.

Když jsem přišla do nemocnice, nevěděla jsem kam jít. Poptla jsem se sestřiček a ty mě poslaly na chirurgii. Asi po hodině strávené v čekárně mě doktor konečně zavolal. Začala jsem se třást, ale jen co jsem vstoupila dovnitř jsem věděla, že to bude lepší a uklidnila jsem se.

Ukázala jsem mu jizvy. Zvýšeným hlasem se mě zeptal na původ. Řekla jsem mu, že jsem se tak probudila.
Zaměřil se na jizvu na boku. Rozhodl se, že mě pošle na rentgen.
Po dlouhém čekání ke mě přišel a sdělil mi, že sem nějakým způsobem přišla o ledvinu.

Chvíli jsem tam jen tak stála jako mramorová socha.
Šla jsem domů. Přišla jsem, zapla telku, vzala blog a začala kreslit.

Do kreslení jsem dávala spoustu svých emocí. Kreslila jsem dlouho do noci a vydržela bych déle, ale dnešek byl dost náročný. Ani jsem se nepřevlékla a rovnou jsem spadla na matraci, která se pode mnou jen lehce zhoupla. Po pár hodinách spánku jsem se zase vzbudila.

Tentokrát mě vzbudily zvuky z ulice, které byly nějak moc hlasité. Otočila jsem se k oknu a to bylo místo ventilace otevřeno dokořán. Šla jsem ho zavřít, abych mohla jít zase spát.
Nemohla jsem usnout, proto jsem jen tak ležela.

Pak zas. Ten pocit. Ten nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje.
Že se na vás někdo kouká. Sevřel se mi žaludek.

Otevřela jsem oči a málem se mi zastavilo srdce.
Nade mnou stála nakloněná nějaká postava. Podle stavby těla to byl muž. Na obličeji měl modrou masku s černýma očima a bez úst. Hlavu měl schovanou pod mikinou s černou kapucí.


Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem ho kopla do břicha a rychle jsem utíkala k hlavním dveřím. Rychle jsem popadla klče, odemkla a rychle utekla na ulici.
Ještě chvíli jsem běžela po náměstí, pak jsem se zastavila a s pláčem jsem padla na kolena.

,,Moje mamka, její přítel, náš pes...
Jsou tam s ním. S tou zrůdou.
Co když je zabil. Co když jsem sama. Brácha je pryč a táta bydlí asi 85 kiláků daleko.
Seděla jsem na zemi uprostřed náměstí jen v kalhotkách a noční košili. Chtěla jsem se vrátit. Nemohla jsem. Zabil by mě.

Najednou ke mě přišel nějaký kolemjdoucí. Se strachem v hlase se mě zeptal, co se mi stalo. Nemohla jsem mu to říct, proto jsem ho poprosila jestli bych od něj mohla zavolat policii.

,,Haló, policie? Prosím rychle přijeďte. Potřebuju pomoc!''.
Dala jsem jim adresu a čekala, až přijedou. Muž co mi půjčil telefon stál celou dobu vedle mě, kdybych něco potřebovala.
Asi po 15ti minutách dorazila policie, která hned vtrhla do bytu.
Ten člověk tam už nebyl. Zatím našli mojí mámu a jejího přítele, jak se spolu schovávají v ložnici za postelí. Naštěstí se jim nic nestalo.
Zeptala jsem se jednoho z policistů, jestli ho chytí.
Jediné co mi řekl bylo to, že nemají moc stop a že to bude velmi složité. Prý navíc našli něco, co se jen tak nevidí.

,,V bytě jsme našli nějaký orgán. Nejspíš se jednalo o ledvinu, která byla pokryta nějakou černou tekutinou. Prvně jsme si mysleli, že ji chce třeba prodat na černém trhu, kde by měla velkou cenu. Tuto možnost jsme však vyloučili po tom, co jsme si na ledvině všimli otisku zubů. Nejspíš se jednalo o kanibalismus.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NikolTheKiller NikolTheKiller | 30. srpna 2015 v 10:08 | Reagovat

Vím je to hrozný ale berte to s nadhledem :)

2 Akiko Akiko | 30. srpna 2015 v 20:15 | Reagovat

Není to hrozný. Povedlo se ti to. :)

3 NikolTheKiller NikolTheKiller | 30. srpna 2015 v 21:16 | Reagovat

[2]: Děkuji Akiko :) to zahřálo u srdce :3

4 Ami Ami | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

Ouuuuuu, tak to už áno. Je vidieť, že si si s tým dala námahu^^ Je to supeeeer! (Tak to ja som z EJ zas urobila kaziča životom príšer ^-^)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.