Ticci Toby (z pohledu oběti)

20. srpna 2015 v 0:32 | NikolTheKiller |  Creepypasta
Minulý víkend jsem se po párty u kámoše vracela domů. Samozřejmě, že po setmění město připadá většině lidí děsivé, jelikož vánek píská pod skřípavými dveřmi a okenicemi, ohýbá větvě a vlní záclonamy. Mě to tak nepřipadá, nevylekám se jen tak často a obzvlášť ne Meluzíny a vlastně, mám ráda noc. Mám ráda město. Město, které znám dost dobře. No, v kapse mám jako pojistku nůž, mám kapucu a díky ní naopak ostatní lidi spíš děsím. Prostě jsem nad strachem nikdy nepřemýšlela.

Minula jsem pouliční lampu a nakouknula do aleje jedné z ulic, ve které jsem se často s přáteli poflakovala. Koutkem oka jsem spatřila figuru.
,,Pravděpodobně nějakej vágus prohledávající popelnice, nějaké zbytky nebo ocel.'' řekla jsem si.
Neviděla jsem obličej, každopádně jsem nepřeslechla náhlý praskavý zvuk, který ta osoba udělala, když se na mě otočila.
Skoro jako nějaká sova. Jemněji jsem uskočila, maličko z šoku, ale taky s pobavení. Víte, je to pravděpodobně nějaká nečekaná reakce od teenagerky jako jsem já, po tom co vidí divnou figuru ve stínu, ale jsem prostě taková. Nepřipadalo mi to nebezpečné, ale vtipné. No a musím uznat, zatraceně místní feťáci jsou jako fakt parta divnolidí. Zasmála jsem se myšlence a pokračovala po chodníku.
Boty mi klapaly o cement v menším rytmu. Těšila jsem se na to, že tenhle týden budu mít dům pro sebe. Totiž, mamka pracovala víc a víc tyhle dny a tak jsem měla spoustu volného času. Takže jsem byla sama doma.

Je čas spát.
Všechno kolem mě začlo hřát, zatímco jsem pomalu létala skrz temný rozmazaný svět snů. Znáte to. Ten příjemnej pocit, když spíte a cítíte se, jako by jste byli odpočinkem unášeni. Vše je v klidu a vám je přepichově krásně. Obrázky vám probíhají hlavou, občas zahřejí na srdci, občas i vyděsí. No, někdy jsou to i krátké scénky z neexistujících filmů.
Já jsem nad žádným z těch obrázků nežasla moc dlouho. Z ničeho nic mě něco probralo z tvrdého spánku.
Doslova jsem byla zařízlá jako pila a tohleto mě vytáhlo rychle. Jako kdyby mě to vytáhlo z bazénu. Do zimi kolem.
Moje oči jsou do široka otevřené a sedím v posteli. Párkrát mrku, dokud si nezvyknou na tmu.
Chvilku tam sedím a přemýšlím, co mě probudilo. Určitě jsem chrápala jako pila a probudila sama sebe. Heh, to mi připomíná psa, kterého jsme měli.
Otáčím polštář na studenou stranu. Chystám se zase ulehnout a zabalit do peřin.
A než se mi to povede, jistý zvuk upoutá moji pozornost. Je to takové praskání, takové ,,krak''.
Pozvednu obočí. Neznělo to moc nahlas, takže to muselo být se spoda. Kočky pravděpodobně loví nebo se páří.
Ty pouliční bestie mě vždycky probudí.

Padám na matraci, která se pode mnou lehce zhoupne. Polštář je zase teplý, takže ho otočím a tváří si lehnu na chladnou stranu, horké léto. Strčím pod něj ruku a jsem znovu připravená spát.

Zvuk nepřestává.
Místo toho se mění na nepravidelný a pokračuje v divně předvídalném způsobu. Začínám ho poslouchat, časuji si ho, a v hlavě se za pár sekund odhadnout, kdy skřípavý zvuk přijde. Co to kurva...
Znovu si sednu a v jedné ruce svírám tenké bavlněné prostěradlo.
Druhou beru nůž, který leží na nočním stolku. Moje prsty najdou rukojeť a ovynou se kolem něj.
Pravděpodobně to přeháním, ale což. Radši budu opatrná než litovat. Snažím se dojít k možným závěrům, co vydává ten divný skřípavý zvuk, ale najednou si uvědomím, že se to přibližuje.
Stisknu nůž v ruce těsněji. Stoprocentně se to blížilo. Skoro jako by to ke mě šlo chodbou.
ŠLO, KE MĚ.
CHODBOU, KE MĚ,ŠLO.
Slova mi kopala do hlavy. To v chodbě znělo jako pomalé kroky.
Kroky, možná zlodějě či co. Kroky, které vedly k mému pokoji. Byla jsem v nebezpečí a neměla jsem pochyb v mojí mysli, že byl někdo v mém domě. Cítila jsem pachuť, husí kůži, mravenčení, které lezlo zezadu na krku.

Vlasy se mi postavily, zrak se mi zostřil a srdce bušilo adrenalinem, který se mi pumpoval po těle.
Zmrzla jsem jako mramorová socha. Neodvážila se dýchat. Moje srdce jakoby měnilo akordy. Bilo pomaleji a hlasitěji, každý puls s ozvěnou v mém hrudníku.
Kdyby bylo jen o trochu hlasitější, bála bych se, že ho osoba na konci chodby slyší. Už jsem to nemohla vydržet.
Povolila jsem plicím dýchat. Snažila se srovnat si myšlenky, skrz tu kaštanovou mlhu v hlavě. Co budu dělat? Budu zdrhat, schovám se ve skříni, zaútočím na vetřelce? A kolik mám ještě času na rozmyšlenou.

Vyskočila jsem z postele, a hned jak jsem tak udělala, uviděla jsem stíny plazících se nohou pod dveřmi. To křupání a skřípání zaplavilo mou místnost množstvím světla. Ukryla jsem se za rám postele, opřela se a vyčkávala.

Dveře vrzli a rozevřeli se. Zase jsem zmrzla. Můj dech se zastavil v hrdle, jakoby plíce z ničeho nic vyhlásily stávku. Na chvíli jsem si byla jistá, že srdce bude následovat, ale krev pulzovala a studený pot tekl.

Panty zasténaly, zaskučily a dveře se otevřeli dokořán.
Figura stála ve dveřích, moje pusa nefungovala, snažila jsem se křičet, volat o pomoc a brečet, brečet a ještě jednou brečet, ale slova nechtěla ven.
Nemohla jsem si před smrtí ani povzdechnout. Byla jsem paralyzovaná. Neměla bych být schopná myslet, ale ta postava ve dveřích spustila něco v mých vzpomínkách. Když jsem šla domů, ta álej, koše a odpadky. Ten feťák co je prohrabával, ten outfit, co měl na sobě, je stejný jako má to ,,něco'' ve dveřích. Tmavá modrá hoodie přetáhlá přes hlavu, vybledlá šedá kůže svítila, přízračně z měsíčního světla, které se místností sype skrz okno.
Jeho oči jsou zakryté brýlemi s oranžovou čočkou, jeho vesta s barvou kaki je celá od krve.
To seslalo další chvění po mojí páteři. Až takové elektrické. Zůžili se mi oči z nejistoty co budu dělat. Mysl řvala, ať se pohnu, ale končetiny nesouhlasily s mozkem.

To ,,něco'' by je mohlo useknout. ,,NE'' bylo to jediné, co jsem dokázala říct a potom se mi pusa zase sama slepila a nešla otevřím. Odmítala se otevřít. Třásla jsem se. Figura byla muž, jeho tvář byla z většiny zakrytá brýlemi přes nos a kapucou přes čelo. Měl něco i přes pusu a bradu. Vypadalo to jako bránič, možná rouška .

Kolébavě popošel. Jeho ruka dvakrát cukla do strany jako nějaký tik, zatímco ke mě mučivě přistupoval.
Jednu ruku si dal k puse a ukazováček roztáhnul přes rty a řekl ,,Pšššššš''.
Přela jsem se tvrdě o dřevěnou postel. Sevřela jsem nůž tak těsně, až mi zbělali klouby.
Pohled jsem upřela na objekt, který chlapec držel. Panenky se mi rozšířily děsem.
Jeho zbraň byla jiná liga než můj nůž. Z čepele jiné kapala krev, takže bych řekla, že s ní měl možná i zkušenost. Nedržel motorovku, to by bylo snad ještě větší klišé. Držel sekeru. Dřevorubeckou sekeru. Krev cákala na zem a vsakovala se do koberce, už jsem viděla sama sebe rozcupovanou v novinách, případně na jeho talíři.
Sebevědomí mizelo, jako by už dávno neujelo MHDčkem. Můj stisk nože slábl až mi nakonec vypadl z ruky a s nárazem na tvrdou dřevěnou zem se rozezněl kovový zvuk a já zalapala po dechu ,,ne''. ,,NE'' a on jen ,,Pšššššš''. řekl znova. Zatím po pokračoval ve svojí cestě se se mnou setkat na druhém konci místnosti.

Když jeho noha zase dopadla na podlahu, jeho krk uskočil do strany v nelidském úhlu. Slyšela jsem kosti křupat a šlachy praskat. Pocit záhuby mi zazvonil v uších. ,, Z tohohle neuteču.'' říkala jsem si, budu ve zprávách, to je pozitivní, budu slavná. Rodičům jen přijde obálka, že mi mají zaplatit pohřeb.
Překvápko, nemám ani závěť a tahle, TAHLE VĚC si mě užije. Moje srdce bylo jako bouře sesílající hromy na moje žebra.
Málo kyslíku, můj zrak se rozmazával a plíce furt nechtěly dýchat.

Hlava toho strašáka byla 50 stupnů od normální polohy.
Pořád se tak procházel, nezrychloval tempo, krok za krokem, pohoda, křupání krku za krkem, pohoda, hlava mu skákala ze strany na stranu jako pružina.
Kosti skřípaly jako falešné housle.
,,Pššššššš'' řekl jednou naposled. Než se ocitl jen stopu ode mě. Ruka se sekerou se pomalu zvedala.
Pohle, vize, zrak i já celá jsem se točila. Třásla, kolena vybrovala strachem. Cítila jsem se těžká. Tělo už se připravovalo na mrtvolnou fázi. Co když mě ani nepohřbí.
Můžu zkusit okno! Ne, není cesta jak se z tohohle dostanu. Už není cesta ven. Už nefunguji. Už jsem to přijala.
Měla jsem utéct, když jsem slišela cvakání v přízemí.
Sekera už se ale pomalu blížila, cítila jsem ostny v žaludku. A pak už nic.
Už jsem neměla sílu povzbuzovat se o nic dýl, o nic víc.

Cítila jsem ruku na rameni, jak mě lehce pozvedla a pak už jen tupou čepel jak se prosekámá skrz moje tílko a následně procpává skrz břicho, čímž mě téměř půlí.

A krev...
Ta vzácná tekutina života...uniká.

Tupá čepel ze mě opět vyšla. Okamžitá agónie, muka, bolest. Moje tělo se probrale ale docela pozdě a strnulo strnule panikařilo z teroru a děsu.
Viděla jsem hvězdy. Černé a bílé a byla jsem na kolotoči.
Během sekundy mi očima proběhlo tisíc obrazů. Rodiče, přátelé, alej ale i scénky z filmu.
Po neuvěřitelné bolesti jsem necítila nic a padala do neznáma.

Poslední co jsem viděla bylo pár postříbřených bot a bazének mojí vlastní krve.
Mohl mě ušetřit toho divadla a useknout mi hlavu. Mohla jsem utéct a teď už bych byla na policii.
Mohla jsem.......*zvuk skřípající dřevěné podlahy a stříbrných podrážek.*

Ohnul se ke mě a podíval se na mě skrz oranžové brýle.
Ta maska...rouška se zuby. A on byl jen další chlapec.
,,Proč'' vysoukala jsem z posledního dechi než jsem pravděpodobně vykrvácela a on
už zas jen ,,Pšššššš''.

Což bylo to poslední, co jsem kdy v mých bubíncích slyšela.

Byla to hymna tohoto představení. A pak byl můj svět ten černý a mrazivý, tuhý a prázdný jako ten jeho krom momentu kdy vraždí.
Byla jsem další oběť a pro něj další potěšení.


Toby Erin Rogers též známý jako Ticci Toby
Narozen 28.4.
Bylo mu 17, když naboural a jeho obličej zdeformovaný a odkrvený.
Tváře držela rouška přes ústa, bradu a tváře.

Od té doby co přijel do nemocnice se cítil prázdný, a jen vraždění, které ho ovládalo, ho naplňovalo. Jen tehdy se cítil v plné kontrole a dobře.
Jinak necítil vůbec nic.
Nosil stejné oblečení a pronásledovala ho parta dětí s černýma očima ve věku od 3 do 10. let. Z důlků jim tekla krev.
A vedl je nadpřirozený démon.
Nejspíš halucinace, ale zároveň i smrt.
Smrt, která ho ovládala.
Smrt, která ho donutila zavraždit svého otce a on sám nakonec zemřel.
Zbyla jen chodící mrtvola, které chybělo JÁ, duše.
Zbyla jen schránka, která vraždí.
Schránka, která nebyla nalezena na místě činu.

Měl sestru Lyru a jeho matka ho viděla zabít jeho nevlastního otce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sanecis Sanecis | 28. srpna 2015 v 23:17 | Reagovat

Jediné co nechápu jak to mohla napsat když byla mrtvá? :D

2 NikolTheKiller NikolTheKiller | 29. srpna 2015 v 23:15 | Reagovat

[1]: Takovýchto příběhů je hodně a mě osobně se líbí. Zato máš pravdu. Tuhle otázku si sama pokládám už nějakou tu dobu :D nevadí :) stává se i v lepších rodinách

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.